Procházeje městem Hradec Králové

došel jsem do parčíku za zdravotní školou.

Potkal jsem tam realitu holou:

starce.

Pod očima kruhy, tváře lojové,

na nohou boty - špičky kovové,

na hlavě cosi jako pleš.

Hůl odloženou v díře po kolíku

v levé ruce držel malou knihu:

trávil své odpoledne červnové s Emilem Zolou.

Psal se rok ´78.

Na lavičce tady seděl profesor Theodor Zach,

Boží poselství, výsledek těch snah,

kdy jsem hledal směr tak usilovně,

tak bohorovně, tak vodorovně,

že jsem z toho parku prostě plách.

Refrain:

Ne snad, že by všechno,

co jsem si kdy myslel,

byl evidentní tlach,

však to, z čeho žiju,

řekl mi profesor Theodor Zach.

Potkal jsem ho jindy a jinde,

bylo mi o čtyři víc.

Jednadvacet křížků, 210 knih,

„2000 slov“, sled myšlenek mých vede k teorii Ducha.

Dávám hmotě sbohem a kvinde,

když, jak by mi vylezl z ucha,

sedí u stolku v nádražním bufetu.

Před ním na stole neleží Zola,

nýbrž v sklenici pouze teplá kofola,

židle pod pánem již není suchá.

Míjím jakousi starou koketu,

obejdu pána kolem dokola,

sedám si naproti, jak bych byl jeho vrah,

a moje zvědavost neutuchá,

když přes víčka očí, jak přes roletu

setkají se naše zraky jaksi zezdola.

Představí se mi: „Profesor Theodor Zach“.

V Hradci Králové či v Olomouci,

tady se mnou, nebo v hlavním městě,

knih ať je tisíc a nebo dvě stě,

Bible a Korán, Tao nevědoucí,

nosím v hlavě pořád jeho slova.

Či spíš jenom způsob jeho řeči -

- kdy prost všech vědeckých křečí

připomínal mi vždy a stále znova,

že „Co je, to prostě je.

S tím, pane, nic nezmůžete.“

„Bytí, pravda, čas a tahleta slova

jsou velká, je však něco větší.“

Poděkoval jsem a odcházeje na vlak,

v hlavě jsem měl zmatek.

Z těch jeho řečí

mi však přec jen svitlo

cosi,

co teď v hlavě nosím

už přes dvacet let.

Refrain:

Ne snad, že by všechno,

co jsem si kdy myslel,

byl evidentní tlach,

však to, z čeho žiju,

řekl mi profesor Theodor Zach.

V Olomouci a v Hradci Králové,

v Uničově a ve všech jiných městech

přemýšlel jsem nad rozličnými věcmi.

Narážel hlavou o stěny kovové,

aplikoval myšlenky jalové

a našel i východisko takové,

že jsem si na život šáh.

Profesor Theodor Zach

(tím, že nikdy neměl tělo

a žil vždy jen v myšlenkách)

snadno pod mé čelo

(jež ve snu vězelo),

snadno mohl vklenout

všechny svoje pravdy.

Refrain:

Ne snad, že by všechno,

co jsem si kdy myslel,

byl evidentní tlach,

však to, z čeho žiju,

řekl mi profesor Theodor Zach.

V každé hlavě, tak jako v té mojí,

narodí se takováhle bytost,

objeví se tahle autorita.

Nikdo - ani ty, ani komunita,

ve které žiješ, tě od ní neodpojí.

Výsledky hledání a všech usilovných snah,

pointy katarzí a všechna tvá „ach“,

divoké příběhy, co žijí v tvých snách,

důsledky obětí, figurky v tvých hrách

tě někam přivedou a nebo ne.

Vše, co je podstatné,

ti však řekne tvůj

profesor Theodor Zach.