Byla sobota a za okny lilo.

Ve všech domech ale život pulsoval dál.

Tisíc chodeb svítí jak operační sál.

Tisíce dveří,

tisíc večeří,

tisíce dětí, co se tu narodilo.

Za jedním z těch oken dva mladí (lidé) snili.

V jednom z těch pokojů, v jedné z těch klecí,

za jednou z šedých zdí uprostřed svých věcí

ležel mladý pár,

tisíc roků stár.

On a ona chtěli být jinde v té chvíli.

Pryč z tohohle světa umělých rájů!

Pryč z tohohle hnízda krutosti a špíny!

Pryč z tohohle místa, kde ti do hlavy klíny

tlučou celej den,

kde zbejvá ti jen sen!

Pojď, vypadnem odsud do jiných krajů!

Nechceme už dejchat ty jejich smrady!

Nechceme už říkat jenom jejich slova!

Nechceme jak oni pořád opakovat

tu stejnou řadu chyb.

Vždyť nám může bejt líp!

Nechceme už šlapat v tomhle hnoji tady.

Doprava, doleva, nahoru či dolů,

je jedno, kam půjdem, hlavně odsud pryč!

Nemusíme hnedka od Ráje dostat klíč!

Musíme hlavně jen

dostat se odsud ven!

Od papínkovského kultu plných stolů...

Nebudeme sloužit (těm) kreaturám moci,

nezapojíme se do jejich procesů,

do jejich zuřivosti, do jejich stresů!

My chceme mít klid!

(My) chcem normálně žít!

Jsme svobodní lidi, ne něčí otroci!

Vyrazili tedy svobodní a lehcí,

opustili rádi celé to divné město.

Opustili všechno nejkratší možnou cestou.

Tu skrumáž lidských těl.

Kde duch prázdnoty čpěl.

Pryč z města, co nejdál ode všech těch věcí.

Najednou tu bylo všude plno vzduchu.

Tolik krásných vůní, co jim dráždily čich.

Najednou jako by ze struktur barevných

stoupala divná zář,

jako obrovská tvář

harmonických tvarů plných živého vzruchu.

Ode všud slyšeli neznámé zvuky

lahodící uchu. Šlo to snad ze všech stran.

Nedovedli určit, odkud se ten zvuk vzal,

odkud ten zvuk šel...

Měkký rytmus zněl...

Všechno bylo jako skoro na dosah ruky.

Pohyb, ve kterém ty věci všechny hrály,

byl jiný než pohyb, který dosud znali.

Bylo to jakoby se spolu milovali,

bylo v tom však víc:

byl v tom jenom líc

ne rub dvou těl, co jakby spolu bojovaly.

Na blízku i v dálce vystupovaly

z vší té harmonie, ze vší té pohody,

z vší té poezie, jednotlivé body,

zvláštní záře zdroj,

malých světýlek roj.

Na blízko i z dálky jako by je hřály.

Ona byla zcela prožitků plná,

on byl uspokojen ve své nové roli.

Některé z těch bodů v jejich zorném poli

září nějak víc,

jakby od hranic

prostoru, kde byli, šla jakási vlna.

Vše, co potkávali na cestě z města

všechno bylo měkké, teplé a příjemné

bylo to až zvláštní, že všechny věci temné

odstoupily dál.

Máj jim lásku lhal.

On byl jako ženich, ona jak nevěsta.

Najednou svět získal jinou dynamiku.

Chvíli je to táhlo na tu kterou stranu.

Něco se stalo s časem byl večer nebo k ránu?

Dopředu či zpět?

Pád a nebo vzlet?

Ztráceli se náhle v nádherném koloritu...