Krokodýl se narodil pod Jeseníkama přesně jeden tejden po tom, co poprvé kdosi v jakýmsi stroji odletěl ze Země, aby se fyzicky vyzkoušelo, jestli by se mimo Zemi dalo žít, až to tady bude příliš otravný. Krokodýl se jako Marťan cítil už od počátku a občas se v jeho dětství dokonce rozhodovalo, jestli by se jeho marťanství nemělo nějak úředně vyjádřit. Např. přeřazením do "Zvláštní" školy. Ale v některých předmětech (např. v matematice) byl jedním z nejlepších ze třídy a v hudební nauce Lidové školy umění měl dokonce zakázáno se hlásit. Tak nakonec zůstalo jen u psychologických, psychiatrických a pediatrických vyšetření. Aby se jako zjistilo, proč se na tělocvik převlíká půl hodiny a proč občas nepřijde do školy.
Občas nepřišel do školy, ani když ho vzali na místní gymnázium. Pak už to nebylo jenom občas. A k tomu lhal soudruhovi řediteli. Tak ho vyhodili. Ani profesorka matematiky ho nezachránila. Vzali ho do učení v Hradci Králové v továrně, kde se vyrábějí piana. Odtamtud ho už nevyhodili. Dokonce mu dovolili hrát na internátě na piáno a ve školní kapele na varhany Vermona z NDR (hráli Katapult, Plastic People, napodobovali SBB a tak podobně).
V sedmnácti letech vlezl na inzerát do kapely Obelisk jako klávesák. Nástroj si samozřejmě musel půjčit. Když dosáhnul zletilosti, dostal OSVĚDČENÍ od soudruha inspektora Blechy a stal se kapelníkem. Hráli po tanečních zábavách. Na poslední z nich (hráli zadarmo - museli - a střídali se napůl s dechovkou) se Krokodýl tak opil, že by v Ptáku Rosomáku mohl hrát sólo klidně půl hodiny - kdyby ho nezastavili. O rok později do toho založil s kamarádama HK-Botulín Band a u Judyho v obyváku dělali underground na kytaru, flétny, elektronický minifon a různé další zvukotvorné předměty. Kromě svých věcí dělali Ginsberga, Ferlingettiho, Wericha a moravský lidovky.
Pak šel na vojnu a obě kapely se mezitím rozpadly. Z vojny ho ostatně taky vyhodili. Ne pro absence, ale že byl Marťan.
Ve dvaceti letech objevil Krokodýl Václava Kučery "Invariant pro basklarinet, preparované piano a magnetofonový pás". A po něm Parsche, Tausingera a Piňose. A po nich Pendereckiho, a violoncellovej koncert Lutoslawskiho, a Cage, a Stockhausena, a Pierra Schaeffera. To byla voda na jeho mlejn! A po nich Xenakise, Varése, Beria, Scelsiho a Ligetiho. A po nich Janáčka, Pärta, Weberna. A Pierra Henryho. A Freda Fritha s Cutlerem. A Exuperyho a Vladimíra Holana. A Mana Raye.
A Jacksona Pollocka. A vůbec. To byl dech do Krokodýlí marťanské duše!
V jedenadvaceti se vrátil z Čech zpátky na Moravu, napsal nějaký partitůry a vlezl do spřátelené libinské kapely Brix Bar band. Naučil ostatní číst noty a hrát z nich, a udělal s nima několik písniček, který se hrály na undergroundových akcích. O rok později ho napadlo udělat něco většího. Tak napsal text v umělé řeči (nejenom proto, aby se estébáci neměli v čem šťourat) (oni se stejně šťourali a hledali v tom špiónský kódy), zbuntoval ještě pár lidí, popsal mnoho drahého notového papíru, a mnohočetnou kapelu kilashica band nutil k co nejlepšímu vyjádření obsahu skladby kilashi lahica. Dařilo se mu to ve zkušebně celej jeden rok, po kterým následovalo jedno jediný (víceméně pokažený) vystoupení v Obědné. Nahrávka (snad) žádná neexistuje a partitura možná ještě leží u Žušků ve sklepě.
Taky v téhle době vymýšlel Krokodýl texty, simultánní básně a speciální písně pro nehudebnickou hudební kapelu Josef Novák. Absolvoval s ní několik koncertů, z nichž nejkrásnější byl ten, který byl pro veškeré publikum uzavřen a nezazněl na něm jediný tón - pouze se recitovala simultánní polyfonní báseň. Byla to interní večeře Josefa Nováka, jedlo se pečené hovězí maso rukama z gramofonových desek Karla Gotta a jemu podobných, které sloužily místo talířů.
Vyzván k výrobě hudby na vernisáž, obklopil se třemi magnetofony Tesla a dva týdny obtěžoval pražské přátele při výrobě QUADROFONNÍ kompozice, která měla zaznít ze dvou stereofonních magnetofonů současně. Podařilo se mu rozlít na koberec ustalovač a uprostřed noci převrhnout skříň plnou šatstva. Provést skladbu se mu však nepodařilo - magnetofony se točily každý jinak rychle a na čtvrthodině se rozešly skoro o 2 minuty. Jako by mu bylo málo psát muziku, veršovat a ještě strkat prsty do grafiky, vymyslel scénář. Divadelní. Panychidu. A dal dohromady lidi, na Emgeton/Tesla nahrál v kostele v Hnojicích scénickou muziku a hráli to. Jednou doma na Moravě. Jednou u Magora na Vysočině. Jednou ve skalách u Turnova. Měli svíčky v rukách a vedli u toho marťanský řeči. A lidem se to líbilo, že na to ještě dlouho vzpomínali.
Když byl Krokodýl 24 let mlád, odfoukl ho vítr zpátky do Čech. Dokonce do severních. Zpočátku mu to nedělalo dobře, ale na Moravě neměl kde bydlet. Trvalo mu to dlouho, ale nakonec se na severu jakž takž naučil žít. Dokonce začal mít tu krajinu kolem Máchova jezera moc rád. Chodil po polích, lesích a roklích, ba i opuštěných vesnicích, ale potkával jen samé pozemšťany - svoje marťanství musel skrývat. Potkával jen občas skřítka Prďu. Krokodýl neměl s kým mluvit, neměl s kým hrát. Dlouho, dlouho neudělal žádnou muziku. Dlouho, dlouho nikde nehrál. A moc mu to chybělo. Když mu bylo Kristových let, už ho to přestalo bavit a vložil všechno do rukou Božích. A Bůh se mu vysmál.
Tak se rozhodl spolu s Prďou v Kolíně založit Pokojíček. Krokodýl tam chtěl mít dvě basy, aby to znělo jako ze života, ale nakonec musel druhou basu hrát na umělohmotný klávesy. Vymyslel celovečerní program z písniček o tom, jak se cejtí na tomhle světě a nazval ho Příliš. Nesnažil se to moc urovnávat - psal tam jedenáctišestnáctinový takty a polyrytmy a aranže ve více polytonálních plánech. Však on to bigbít všechno semele. A semlel - během nacvičování musel připisovat party pro další muzikanty a všem se to dohromady líbilo. Už bylo Krokodýlovi pětatřicet, když se pustil do další megalomanské akce. Nazval jí Číslo 2. Dlouhatánská skladba pro cca 10 lidí. To mu ještě vyšlo. Ale když zveřejnil po celé republice inzeráty, že by založil klasickej 16-tičlennej big-band, tak to už mu nevyšlo. Přihlásili se dva lidi - oba chtěli hrát někde za prachy. A to se Krokodýlovi eklovalo.
V Pokojíčku časem začalo být důležitější, kde sehnat jointa, než jak kterou pasáž frázovat, a to Krokodýla moc nebavilo. Navíc se koncertovalo podstatně víc, než by si přál, a muzikanti si začali lézt na nervy. Během perfektně zařízenýho turné po Moravě málem sežrali toho, kdo to zařídil. A vůbec... Krokodýl si zalezl doma k piánu a začal vymejšlet cosi dalšího. A že v tom bude mít čtvrttóny. Polymodalitu a nepravidelnou polyrytmii už bral jako samozřejmost. Dva roky na tom dělal a možná ještě dýl. A když to dodělal, dal tomu jméno Ktáci (nechal tam totiž zpívat různý ptáky ze sibiřských křovin a vod.) Nejdřív to chtěl udělat hrozně drsný, ale podlehl malomyslně vkusu údajného potenciálního publika a všechno tak trochu zaoblil. Dal dohromady partu lidí, kteří byli ochotni (dokonce v kostýmech) ty čtvrttóny hrát. Stejně se ale nakonec od několika lidí dověděl, že to je hrozně drsný.
Když pak dospěl Krokodýl ke čtyřicítce, napadlo ho oblepit okolní obce letákama a založil Podbezdězský spolek intelektuální, poetický a okrašlovací. A hned se taky nechal zvolit do tříčlenného Ústředního výboru za Generálního manažera pro slovo, drama a katarzi. Udělali pár výstav, koncertů a nějakých dalších akcí a sem tam se měli docela k světu. Dokonce si při jedné příležitosti Krokodýl zahrál na Ježíše Pána. Ten spolek s ním zakládal taky jeden jeho bývalý žák (Krokodýl se totiž taky několik let pokoušel kazit děti). Ten ho zlákal, aby s ním, s Prďou a s pár dalšíma lidma založili jazzovou kapelu. Časem se z toho vyvinuli Los Rumberos a Krokodýl pro ně napsal několik písniček. Vystřídal v kapele pár nástrojů a když viděl, že už to začíná jakž takž šlapat, vzal roha. Jazz ho docela bavil, ale koncertovat několikrát do měsíce nechtěl.
Bylo mu líto, že se nechal při konečné úpravě Ktáků strhnout představou, že to bude někdo poslouchat - rozhodl se tedy, že se příště zmást nenechá a na posluchače nebude brát ohledy. S příchodem pětačtyřiceti let věku vymyslel a bezohledně natočil ...cosi.... Tam už v některých skladbách ani moc tónů není. A na všech těch clusterech, shlucích a hlucích se Krokodýl (teď už krokodil) vyřádil dosyta. Až mu z toho pomalu v hlavě začala uzrávat ta skladba o jednom tónu, kterou by chtěl ještě před smrtí udělat. Věděl už sice, že ten tón určitě nebude krásnej, ale tolik syrovosti, kolik by v něm mělo být, ještě krokodil nedokázal sdělit.
Proto se rozhodl, že zatím udělá ještě nějakou delší věc, postavenou na tříhlasé fuze. Chtěl, aby to byl takovej příběh o cestě odněkud někam, co by se dal natočit i na video. Požádal o pomoc přátele výtvarníky a vzniklo excursion. Nebylo to samozřejmě bez problémů a dopadlo to samozřejmě úplně jinak. Ale výsledek se nakonec podařilo nejen natočit, ale dokonce, byť za pomoci vždy jiných spoluhráčů, několikrát provést i na pódiu.
S Prďovou pomocí sestavil kapelu Beat Out a občas tak na nějakých pódiích přehrávali svoje písničky různým lidem, dokud se Prďa neodebral zpět do hlubin Všehomíra. Následoval tak krokodilovu mnohaletou životní družku. Krokodil se rozhodl zůstat na Zemi. Odstěhoval od frekventované státní silnice v severních Čechách pod Krkonoše na kraj lesa a od té doby každé ráno kouká z okna skrz stromy na protější stráň. Natočil na foťák několik potoků a rybníků, napsal několik nepravidelných polyrytmických polymodálních polyfonních skladeb, přemluvil dva kamarády a společně pak ty Vody - fugy - vzruchy natočili a na několika místech Čech a Moravy párkrát taky hráli. Ukázalo se však, že to pozemšťany moc netáhne. Krokodil se tedy rozhodl, že jim své marťanské KOMPOZICE už nebude vnucovat.
Bez muziky krokodil moc žít neumí - ztratil by tak spojení s Vesmírem. Dalo mu však trochu práce pochopit, že muzika, která je určená jen jemu, má vypadat jinak, než muzika, kterou dosud dělal. Sestrojuje si od té doby sám pro sebe nějaké fugy a pokouší se je v blízkém kostele na varhany hrát. Možná se jednou rozhodne uspořádat koncert, o kterém nedá nikomu vědět. Pro případ, že by ještě někdy veřejnost projevila zájem, ovšem stále tak trochu plánuje, jak to udělat s tou skladbou, která by měla jen jeden tón. Nic krásného to ale nebude.